Byl to můj druhý velký výlet na motorce, který jsem kdy absolvovala. Ne, že by to v autě nebyla zábava, ale asi nemusím vysvětlovat PROČ na motorce. Navíc jsme si půjčili americkou klasiku Harley Davidson, která je pro takové výlety přímo stavěná. A půjčovna Eaglerider je zase přímo stavěná pro zážitků-chtivé motorkáře z celého světa, kteří sem do LA přijeli na start historické Route 66 a chtějí si jí (nebo alespoň její kus projet).

před výletem v půjčovně Eaglerider

před výletem v půjčovně Eaglerider

Dát “šedesát-šestku” v dnešní době opravdu celou se povede už jen málokomu. Ne snad proto, že vede z LA až do Chicaga, ale spíš proto, že už se neudržuje. Podél historické dálnice vznikly novější cesty a někdy prostě musíte vzít zavděk moderním asfaltem než abyste se plahočili po prašné cestě desítky mil. Na druhou stranu se ale najdou opravdu krásné úseky, kde si místy připadáte jako by se posunul čas zpět.

na cestě do Needles

na cestě do Needles

Na dvoumístném Streetglidu jsme si to za doprovodu dvou kamarádů zamířili do malého městečka Needles v Kalifornii, které není nijak zajímavé, kromě toho, že je to nejteplejší obydlené místo na světě:) a také skvělý odrazový můstek pro výletníky po Route 66. Historickou dálnici na běžných mapách už ani nenajdete a je potřeba si všímat cedulí (ale ani ty kolikrát nepomůžou) a nebo si musíte sehnat speciální Route 66 mapu (třeba v Santa Monice na molu, kde dálnice začíná a nebo na benzínkách po cestě). My to riskli se značkami a po několika špatných odbočkách jsme přece jen vychytali krásný skalnatý úsek Route 66 z Needles přes Topock, Oatman až do Kingman. Cesta to byla dost napínavá, protože po celou dobu nepotkáte benzínku. Jediní lidé v okolí žijí ve zmíněném Oatmanu, a to tak, že spíš přežívají v karavanech a různých narychlo spíchnutých přístřešcích. Tady, když se zašijete, tak už vás v životě nikdo nenajde. A tak mě to nutí přemýšlet nad tím, kdo tu asi bydlí. Soudím, že těmhle lidem na dveře klepat nechci.

na cestě do Needles

na cestě do Needles

na cestě po Route 66 do Kingman (tu hezčí část cesty jsme už bohužel absolvovali za šera a nešlo fotit)

na cestě po Route 66 do Kingman (tu hezčí část cesty jsme už bohužel absolvovali za šera a nešlo fotit)

Route 66 v Kingman

Route 66 v Kingman

Do Kingmanu dojíždíme doslova na výpary už za tmy. Hledáme ubytování, jenže každá postel v Kingmanu je beznadějně vyprodaná. Je Memorial Day víkend a nám nedošlo, že to je jeden z hrstky volných dnů, které Američané mají (dovolená tu uzákoněná není, takže pro většinu Američanů představují státní svátky jediné volno). Utahaní po prvním dnu zoufale obvoláváme motely. Zkouším i Airbnb. Nic. Nakonec nám paní z recepce nabízí nocleh u ní doma (že prý žije sama se dvěma kočkami). Naštěstí se na poslední chvíli uvolňuje rezervace a my máme motelový pokoj.

poslední volný pokoj, který jsme urvali v Kingman

poslední volný pokoj, který jsme urvali v Kingman

Best Western hotel ve městě Kingman

Best Western hotel ve městě Kingman

V Kingmanu kromě motelů a hotelů nic není. Je to ale městečko uprostřed ničeho, kde po dlouhé cestě ke Grand Canyonu rádi složíte hlavu. Do Flagstaff (jediného většího města poblíž Grand Canyonu) je to dalších 150 mil.

Druhý den si cestu do Flagstaff zpříjemňujeme okruhem přes Jerome. Cesta je to sice náročnější než po dálnici, ale pro motorkáře zajímavější a místní serpentiny jsou pak snad přímo lahůdkou. Je ale zima. Kupujeme leginy v místním obchodu se suvenýry a navlékáme je pod motorkářské džíny. Zatímco já pro navlékání další vrstvy volím toaletní kabinku, manžel způsobuje rozruch na parkovišti, haha:).

leginy z giftshopu, které mě uchránily před omrzlinami:)

leginy z giftshopu, které mě uchránily před omrzlinami:)

Jedeme do Jerome. To je staré důlní městečko, které se stalo národní historickou památkou. I přes svou oblíbenost mezi turisty si zanechalo původní vzhled, takže je to vlastně takový rušný ghost town.

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Jerome

Na oběd se stavujeme v Sedoně, o které jsem už psala tady. Sedona je moje oblíbené místo v Arizoně. Je kouzelná a magická a bez turistů by byla ještě krásnější, ale co se dá dělat. Po cestě k sedonské hoře Bell Rock nás stíhá přeháňka a už teď víme, že večerní přesun do Flagsaff (v Sedoně se také nedá sehnat nocleh) nebude žádný med.

Sedona

Sedona

Sedona

Sedona

rozkvetlé kaktusy v Sedoně

rozkvetlé kaktusy v Sedoně

Sedona

Sedona

Jak by řekla moje maminka, honí se všichni čerti a ze sedonského údolí nejde uniknout jinak než za doprovodu deště. Čím blíže jsme Flagstaffu, tím více také přituhuje. Škoda, že v takových situacích (za jízdy na motorce v dešti) nemůžu moc fotit. Je 9°C, prší z jednoho velkého černého lokálního mraku a zároveň svítí sluníčko, takže za námi se tvoří dvojitá duha. Moje vojenská pláštěnka vzdává boj s náporem větru. Nějak ale v téhle bizarní situaci nacházím zvláštní potěšení. Je to zkrátka zážitek.

moje pláštěnka po 40ti mílích na motorce v dešti

moje pláštěnka po 40ti mílích na motorce v dešti

Když se druhý den probouzíme ve Flagstaff, jsou venku jen 4 stupně. Navlékám na sebe úplně všechno, co mám a vyrážíme směr Grand Canyon. Po cestě jehličnatými lesy ve výšce skoro 2500 m.n.m. krása střídá nádheru a ten vzduch! Stavíme v Double Eagle Trading Company, což je něco jako indiánská rezervace s obchodem se suvenýry, které jsou ručně vyrobené indiány z kmene Navajo. Grand Canyon a okolní území totiž patří právě zmíněnému indiánskému kmeni.

Double Eagle

Double Eagle

Double Eagle

Double Eagle

Doube Eagle rezervace

Doube Eagle rezervace

Double Eagle

Double Eagle

Double Eagle funguje i jako středisko pošty

Double Eagle funguje i jako středisko pošty

Double Eagle

Double Eagle

Grand Canyon více méně plní moje očekávání. Ne, že bych jím opovrhovala, je fascinující, ale nekonečné množství turistů z něj dělá druhý Disneyland a ani ne po hodině opět nasedáme na motorky a jedeme na sever Arizony přes Bitter Springs až do města Page. Asi tři míle před ním je nenápadná cedule a hodně nápadná kolona aut upozorňující na další přírodní úkaz – Horseshoe Bend. Jak název napovídá, je to skalní záhyb ve tvaru podkovy, kterým protéká řeka Colorado. Obří kus pískovce přímo uprostřed podkovy pak dělá celý útvar ještě dramatičtější.

Grand Canyon

Grand Canyon – takhle to vypadá, že jsem tam sama:))

dav lidí u Grand Canyonu

dav lidí u Grand Canyonu

Grand Canyonem protéká řeka Colorado

Grand Canyonem protéká řeka Colorado

Grand Canyon

Grand Canyon

Grand Canyon

Grand Canyon

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Bitter Springs na sever od Grand Canyonu

Horseshoe Bend

Horseshoe Bend

Horseshoe Bend

Horseshoe Bend

Ubytováváme se v Page a trávíme večer v Joe’s BBQ, venkovní hospůdce s grilem velikosti lokomotivy, která úspěšně vyuzuje celé město, jeho návštěvníky i naše oblečení. Ale co bych neudělala pro kus dobrého masa.

Joe's BBQ v Page

Joe’s BBQ v Page

večeře v Joe's BBQ

večeře v Joe’s BBQ

Ráno mám druhé Vánoce, protože se chystáme na Antelope Canyon, místo, které neuvěříte, že existuje, dokud se do něj opravdu nepodíváte. Málem se mi hroutí svět, když nám paní u vjezdu oznamuje, že Upper Canyon (horní) je na celý den vyprodaný (prohlídky jsou jedině s doprovodem průvodce). Lower Canyon (dolní) naštěstí ještě místo má, je levnější a podle fotek na internetu mezi nimi vlastně ani není žádný rozdíl.

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon je krásný. Škoda, že je plný turistů, kteří vám photobombí každý snímek. Dělám si asi tisíc fotek a nemůžu se nabažit těch neskutečných barev a tvarů, které vytvořila příroda. Indiánský průvodce nám vypráví o desetiletých bouřích, které vždy celý Antelope Canyon zaplavují a berou vše s sebou.

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

Antelope Canyon

východ z Antelope Canyonu

východ z Antelope Canyonu

Rozhodujeme se jet kousek přes Utah a projet i Zion Park. Do Bryce Canyonu a Monument Valley už to bohužel nestíháme, tak zase příště. Projíždíme přes rudou přehradu Glen Canyon Dam na jezeru Lake Powel a za chvíli překračujeme hranice Arizony a Utahu. Zatímco na poslední chvíli utíkáme bouřce, krajina se nám mění před očima. Z růžových skal a pouště se najednou stávají zelené farmy. Poprvé v životě vidím bizony a pro fotku jsem ochotna se i brodit v jejich výkalech :).

Glen Canyon Dam

Glen Canyon Dam

bizoní farma na cestě do Zion parku

bizoní farma na cestě do Zion parku

bizoni v Utahu

bizoni v Utahu

na cestě do Zion Parku

na cestě do Zion Parku

Po několika zastávkách na vodu a zmrzlinu (pro změnu je zase neskutečné horko) vjíždíme do Zion Parku a mně se potvrzuje, že dnešek (předposlední den výletu) je asi nejlepší. Zion park na mě působí , jako kdyby Grand Canyon a Yosemity měli miminko. S iphonem a goprem v ruce na střídačku se na motorce kroutím skoro o 360 stupňů, jen abych zachytila ty úžasné růžovobílé skály místy porostlé stromky. Ani déšť mi tu nádheru nemůže překazit! Chci tu zůstat, kempovat, lézt po horách a koupat se v řece! Přes intercom v helmách plánujeme s manželem, že si příště pronajmeme RV (recreational vehicle nebo prostě obytňák) a vezmeme sem alespoň kus rodiny! Utah se v momentě stává mým oblíbeným státem v USA. Minimálně na ty výlety!

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Zion National Park

Při opouštění Zionu ještě chvíli lapám po dechu, když projíždíme městečky Springdale a Rockville. Jsou to takové menší a možná trochu pohádkovější verze Sedony.

Springdale

Springdale

Než se stíhám vzpamatovat jsme na cestě do Vegas. Na dloooouhéééé nudné cestě rozpálenou pouští. Vegas je ale nejbližší velké město a od naší svatby (před dvěma lety) jsme tam ještě nebyli. A navíc pomocí aplikace Hotwire se dá v Las Vegas sehnat ubytování v pětihvězdičkovém hotelu za směšné ceny a já se na to tolik těším!

část hotelu Venetian v Las Vegas

část hotelu Venetian v Las Vegas

hala hotelu Venetian v Las Vegas

hala hotelu Venetian v Las Vegas

Dostáváme apartmán ve VIP věži hotelu Venetian a masážní sprcha je jako dar z nebes. Oblékám se do toho nejlepšího, co s sebou mám – ehm, tepláky a mikina, obojí vyuzené z Joe’s BBQ po předešlé noci v Page – a jdeme na večeři. Tu trapnou scénu, kdy nám bell boy (poslíček, co nosí hostům kufry) nesl věci z motorek v igelitkách, tu raději rozebírat nebudu:)).

chodby hotelu Venetian v Las Vegas

chodby hotelu Venetian v Las Vegas

chodby hotelu Venetian v Las Vegas

chodby hotelu Venetian v Las Vegas

Po večeři se zmůžu akorát na jedno dvoulitrové jahodové daiqiri (bez kterého se tu na ulici snad ani radši neukazujte:)) a už nutně, ale opravdu nutně potřebuju jít spát! Příště ti pověnuju víc času, Las Vegas, slibuju!

snídaně v Las Vegas

snídaně v Las Vegas

snídaně v Las Vegas

snídaně v Las Vegas

Středeční snídaně v restauraci Bouchon je sice začátek našeho posledního úseku, avšak i pomyslné zakončení krásného výletu. Kamarádi mají ještě týden cesty, před námi je však už jen cesta po dálnici z Vegas do LA. Bez vyhlídek, bez panoramat, bez focení. Jen úmorné horko a jako třešnička na závěr několika-mílová kolona. Do půjčovny Eaglerider přijíždíme zároveň se třicetičlennou bandou harleyářů a ve mně se mísí pocity. Jsem zatraceně ráda, že můj rozkodrcaný zadek, zohýbané uši od nandávání a sundávání helmy a bolavá kolena jsou minulostí. Je mi ale hrozně smutno, že těch pět dnů uteklo tak neuvěřitelně rychle. Chci se vrátit a vše prožít znovu v alespoň dvakrát takovém čase…

Vaše L.