Jet lag už je pryč. Rýma, která na mě naskočila den před odletem a pěkně mě během 16tihodinové cesty domů v suchém letadlovém vzduchu potrápila, taky už skoro zmizela. Teď už mi z léta v Čechách zbývají jen vzpomínky a hromada fotek. Ani po třech a půl letech v LA si nemůžu na tyhle návraty zvyknout a probírání se uplynulými týdny se většinou neobejde ani bez páru utroušených slz. Vlastně žádný den se bez nich teď neobejde. “Jak to děláš”, ptám se pokaždé manžela na letišti za pasovou kontrolou po loučení. Já, obalená v kapesnících, bych si oči vyplakala a on poker face. “Až tam budeš 17 let, tak si taky zvykneš”. Nezvyknu. Nevím. Opravdu se dá člověk takhle vytrénovat?

Bylo to neobyčejných pět týdnů. Stejně jako vloni a ten rok předtím. Když totiž víte, že máte spolu jen omezenou dobu, snažíte se ten čas tak nějak nahustit zážitky a udělat z toho jeden velký koncentrát, ze kterého pak budete žít dalšího půl roku až rok. Ale ve skutečnosti to tak stejně nefunguje. Bohužel.

Začátek nebyl moc poetický, protože jsem si hned po příletu odbyla nutnou operaci dásní a následující dva týdny jsem měla v puse nepříjemné stehy, o otoku a mojí náladě nemluvě. Mimochodem bylo to v soukromé ordinaci a za dvouhodinovou mikroskopickou operaci jsem zaplatila zlomek toho, co by mě zákrok stál tady v USA. Jenom říkám…

I kvůli tomu jsem nestihla vidět všechny, co bych si přála, takže pokud jste mezi nimi a tohle zrovna čtete, patří vám moje omluva. Slibuju, že příště si všechno líp naplánuju:)

po operaci:))

Dál už vás strašit nebudu. Ukážu vám jen pár nejkrásnějších momentů z našeho českého léta…

Třeba když jsme měly s Veru den jenom pro sebe…

Snídaně je grunt. Ta v Café Savoy nám posloužila i jako oběd a byla lahodná. Na sytě oranžová vejce s lanýžem vzpomínám s láskou dodnes. Vzaly jsme to pak procházkou ke Kampa parku, přes Čertovku až do Vojanových sadů. Přiznám se, že až do minulého měsíce jsem neměla tušení o jejich existenci a to i přesto, že (podle pozdějšího zjištění) tam už naše maminka chodila s kočárkem. Tahle kouzelná zahrada mi zkrátka nějakou záhadou zůstala utajena, přitom je to asi nejmalebnější místo v centru Prahy. Kromě desítek ovocných stromů, kterým lidé sem tam uleví o nějakou tu hruštičku, tu najdete pávy. Hodně pávů. Tolik, že je prostě nemůžete přehlédnout. Nechají se krmit, fotit a možná i pohladit, ale to jsem z respektu nezkoušela.

Z Vojanových sadů je to pak kousek na Malostranské náměstí a dál Karmelitskou, odkud uhnete doprava na Tržiště. Projdete kolem Velvyslanectví USA a dáte se doprava mezi domky, kolem staré prodejny LP a vylezete v druhé půlce Nerudovky. I to pro mě byla dosud neobjevená cesta k Hradu. Ten jsme tentokrát vynechaly a vydaly se rovně přes Úvoz až k restauraci Bellavista. Na skleničku prosseca s výhledem ideální, ale jinak trochu rádoby hogo fogo. U sousedního rodinného domku pán akorát sekal trávu na zahrádce a dost možná to byl člověk s nejlepší adresou v Praze. Odtud jsme seběhly na Hradčanské náměstí, kolem Lorety až na Nový Svět. Tam jsem byla podruhé v životě (poprvé to bylo vloni na Vánoce) a moc ráda se tam budu vracet při každé další návštěvě. Velkým lákadlem je tu kromě překrásných “vesnických” domečků kavárna Nový Svět od Doubleshotu. V Praze lepší zápraží na vypití kávy neseženete.

Asi sto metrů od kavárny je vstup do Jeleního Příkopu (ano, taky poprvé:)), odkud vede hned několik východů. My jsme si vybraly jeden pro “zdatnější” (do kopce po udusané hlíně a zarostlý břečťanem) a prošly kolem Svatého Víta do zahrad Pražského hradu, kterými jsme se dostaly k Hotelu U Zlaté Studně. Ten budu opěvovat snad všemi nej.

Hotel U Zlaté Studně pro mě je nejkrásnější vzpomínka, nejdokonalejší svatební oslava, nejlepší přátelé a rodina, nejúplnější úplněk, nejteplejší noc, nejdojemnější přivítání, nejsladší desert na dobrou noc, nejchutnější hostina od pana Sapíka, nejzamilovanější já a nejdražší účet, haha:). No zkrátka je to místo, kde jsme před dvěma lety strávili naší svatební oslavu a nedám na něj dopustit. Ten večer a noc neměli jediný šrám. A tak tu s Veru teď děláme rezervaci na večeři před odletem, abychom si tu krásu připomněli.

K večeru se žene bouřka a my stíháme akorát seběhnout přes Mánesův most do Grosseto Marina na drink a pak se přesunout na večeři do naší dlouhodobě oblíbené La Bottega Bistroteka. Myslím, že takový itinerář neurazí ani rodilého Pražáka. Opravdu moc doporučuju (jinak bych to tu přece nepsala tak dopodrobna:)).

Když jsme se uklidili do lesa a na chalupu…

Když jsme byli kavárenští povaleči…

Nebo když jsme vyrazily na trh…

 Nebo když jsme spolu ve čtyřech odjeli do Řecka. O tom zas příště… Zatím…Vaše L.