Poprvé jsem se na Lefkadu podívala před čtyřmi lety a od té doby mi bylo jasné, že se jednou musím vrátit. Byly to překrásné dlouhé pláže a vápencové útesy, které si mě získaly. Právě bílá vápencová skaliska dala Lefkadě jméno (lefkos = bílý). Na ostrov u západního pobřeží kontinentálního Řecka v pohodě dojedete autem, protože s pevninou ho spojuje zvedací most, takže je to vlastně takový neúplný ostrov.

Původní plán byl jet po vlastní ose a od cestovky zařídit jen letenky (protože na Lefkadu se to vyplatí). Z námi oslovených ubytování ale nepřišla žádná odezva, a tak z nás nakonec byli účastníci zájezdu včetně tleskání v letadle (přiznejte se, kdo to dělá?!?). Myslím, že doprava, ubytování, odvoz z a na letiště a k tomu služby delegáta za deset tisíc na osobu je opravdu dobrá cena za dovolenou v Řecku. Američani by vám za takovou nabídku utrhali ruce (navíc pro ně je Řecko něco jako pro nás Čechy Hawaii, takže když se tu před někým zmíním, že už jsem tam byla minimálně šestkrát, valí na mě oči, jak na nějakou honoraci:)).

Hned po příletu ale přišlo rozčarování. Dozvěděli jsme se, že v listopadu 2015 zasáhlo Lefkadu silné zemětřesení, které ji nezvratně poznamenalo. Zemětřesení v téhle oblasti je celkem běžnou součástí života. Stejně jako v Kalifornii nebo třeba v Japonsku, se to tu pořád tak trochu třese, jenže listopadových 6.1 stupňů Richterovy škály připravilo Lefkadu o dvě z nejkrásnějších pláží na západě ostrova – Egremni a Gialos. Dva lidé během otřesů přišli o život, mnoho o střechu nad hlavou a několik i o byznys. Jako třeba zmiňované ubytování ve vesničce Athani, ze kterého se nám nikdo neozval. A už ani neozve. Na vlastní oči jsme viděli rozpadlé zdi pokojíčků, na které jsme si dělali zálusk. Do oprav opuštěných hotelů a restaurací se asi jen tak někdo pouštět nebude. Jsou totiž na západě ostrova, více či méně na vápencovém útesu, který se může každou chvíli utrhnout. Stačí jen další silné zemětřesení.

Největší tragédie tkví v tom, že právě západ Lefkady je jedno z nejkouzelnějších pobřeží v celém Řecku. Nikdo, ale opravdu NIKDO se nekoupe na východě. Všichni si půjčují skútry a auta a každé ráno trpělivě podnikají výlety přes půlku ostrova na jednu z vyhlášených pláží. Protože to prostě stojí za to! Abyste tomu dobře rozuměli, na Lefkadě spíte buď na jihu ve Vasiliki nebo na východě v Nidri, kde jsou pláže spíše podprůměrné, a koupete se na západě, kde jsou pláže snové. Bez přehánění.

Populární pláž Porto Katsiki by taky byla snová, kdyby se na ní nesjížděl celý ostrov. Z otřesu, na rozdíl od Egremni nebo Gialos, profitovala, protože se díky utržení skály zvětšila a prý je navíc relativně bezpečná. Jenže my chtěli na Egremni, na pláž, která už před zemětřesením byla přístupná jen po tří stech schodech, z části dřevěných a z části vytesaných do útesu. Nic pro rodiny s dětmi nebo méně zdatné jedince. Poptali jsme se v okolí a taky udělali průzkum na internetu a zjistili, že pláž sice není pohodlně přístupná, ale pokud máte pořádné boty a nebojíte se šplhání po laně nebo případných dalších sesuvů, můžete se zkusit na Egremni tak nějak spustit:). V realitě to vlastně nebylo ani tak o spouštění, jako spíš procházka po sutinách s občasnou oporou lana, keře, nebo toho, co zbylo z původního zábradlí. Dostatek pitné vody s sebou a na cestu zpátky vyjít včas, ať nešplháte po sutinách ve tmě, je snad samozřejmost.

Poprvé se člověk bojí, pak se otrkáte a zůstává už jen obrovský respekt z přírody. Na vlastní kůži jsem tady v LA zažila dvě zemětřesení, obě o síle 5.4, ale to, co jeden otřes dokázal na Lefkadě, posouvá mojí perspektivu úplně jinam, než byla předtím. Osmnáctého listopadu, tedy den po osudovém otřesu, Egremni prakticky neexistovala. Prostě nebyla. Během zimy se ale jakoby vrátila, i když pozměněná.

Na místě, kde dřív stával plážový bar a desítky lehátek, leží jen pár stromů doslova vypletých i s kořeny z půdy a bezvládně popadaných z útesu na pláž. Ze skály se každou chvíli práší, jak padají kamínky dolů, a vy přemýšlíte, jestli to byl další otřes a utrhne se větší kus, jestli tu ta pláž ještě bude zítra a nebo jestli to byla jen koza, která se proběhla na vrcholku. Odměnou za odvahu je vám téměř soukromá pláž z tou nejtyrkysovější a nejprůzračnější vodou, co jste v Evropě zažili.

Pláž Gialos, respektive přístup k ní, se pokusil zachránit bývalý starosta Lefkady, který nechal na vlastní náklady odklidit silnici vedoucí k pláži. O její sjízdnosti by se ale dalo diskutovat. Dali jsme to v plně obsazeném Nissanu Note, ale tam a zpátky to stačilo a upřímně, pěšky na Egremni mi to přišlo bezpečnější.

No a jestli prostě nemáte nervy ani na jedno, blíže k severu je třeba Avali beach, která má bezkonkurenční posezení s barem a občerstvením. Zato před západem slunce tam probíhá útok hovad.

Myslela jsem si, že s jídlem v Řecku nemůžete šlápnout vedle, tím spíš, když vám někdo doporučí zaručeně tradiční restauraci plnou lefkadských specialit. Jenže restaurace Litharia, která měla být ta ona vyhlášená a do které jsme si udělali výlet přes vnitrozemí připomínající bludiště, za to prostě nestála. Mnohem víc jsme si pochutnali ve Vasiliki, pár metrů od našeho ubytování, na břehu přístavu v místní taverně, kde nás už z dálky vítali extra lahví vína “on the house”. Nejlepší pochoutky, obzvlášť ty z moře vylovené, vám ale připraví v Sivotě. Malé přístavní rybářské městečko vlastně tvoří snad jen samé restaurace, které dělají řecké kuchyni samou čest.

Poslední den před odletem, sotva pár hodin po tom, co jsme naposledy smočili plavky v Jónském moři, zaznamenali na Egremni další otřes (o síle 4 stupně), takže jaký je aktuální stav, nevím. Situace toho, co zbylo z cesty na Egremni, se mění den ode dne. Nám nezbývá, než doufat, že zimní deště i každodenní otřesy budou na Lefkadě mírné a že si toho příroda zas nebude brát zpátky tolik.

….A možná že se zase jednou vrátíme… To bych si přála nejvíc!

Vaše L.