Mám pocit, že s materiálem (rozumějte dojmy, zkušenosti a fotky) ze dvou týdnů v Japonsku bych vykouzlila minimálně deset článků na blogu. Je toho tolik, co bych vám chtěla říct a ukázat! Japonsko pro mě bylo v mnoha ohledech “poprvé”. Poprvé v Asii (i když ne na kontinentu, ale jako Asie se to počítá ne?), poprvé jsem letěla 12 hodin v kuse, poprvé jsem překročila datovou hranici v Pacifiku a doslova tak cestovala v čase (tím myslím, že jsem úterý 11.dubna zažila jednou v Japonsku a pak podruhé opět od začátku to samé úterý v Los Angeles). Poprvé jsem “mluvila” Japonsky, poprvé jela Shinkansenem a pravděpodobně tak trhla svůj dosavadní rekord v rychlosti pohybu po Zemi.

Mohla bych také mluvit v superlativech (a věřte, nepřeháněla bych), když si vzpomenu na dostupnost a přesnost veřejné dopravy, čistotu (všeho), neuvěřitelnou slušnost a úslužnost Japonců (bohužel nemohu to samé tvrdit o turistech z blízké Číny), vynikající jídlo, které zdaleka není jen syrová ryba, a nesmím zapomenout ani na krásy přírody, smysl pro detail, péči a respekt, který je součástí každodenního života Japonců v tom nejlepším slova smyslu. Opečovávanými buddhistickými chrámy počínaje a vyhřívanými záchodovými mísami konče:).

Přistála jsem v Tokiu na letišti Haneda vybavena dvěma knížkami – „Japanese for dummies“ (Japonština pro blbečky) a průvodcem po Japonsku od National Geographic. Uměla jsem pozdravit (konichiwa) a poděkovat (arigato gozaimas) a od kamarádky (Japonko – Američanky), na jejíž svatbu jsme do Japonska jeli, pár typů kam jít a co vidět. Byla jsem však naprosto nepřipravena na to, jak mě tahle země zasáhne, chytne a už nepustí. Tak silně, že mi po dvou týdnech myšlenka života v Tokiu vůbec nepřijde jako hloupý nápad.

Ginza

Protože jsme měli v plánu Japonsko trochu projet (alespoň, to co nám dva týdny dovolí), pořídili jsme si už v LA po internetu jízdenky na Shinkansen, respektive JR (Japanese Railway) pasy. Ty jsou určené jen pro turisty a v Japonsku jsou těžko k sehnání a navíc jsou tam dražší, když už je seženete. Už tak to není žádná láce, ale na obranu musím říct, že v rámci JR lines se dostanete úplně všude. V Tokiu ani nemusíte používat metro, JR Yamanote line totiž jezdí okruh centrem města a staví na všech důležitých místech. Společně s JR pasy jsme pořídili i nejlepší věc, kterou si turista může představit – WiFi do kapsy. Takzvaná Ninja WiFi poskytne na pronajatou dobu připojení k síti až třem přístrojům s neomezenými daty, čímž odpadá starost s hledáním v papírové mapě a vlastně hledáním čehokoliv.

První noc trávíme v Tokiu. Největší výzva je dostat kufry do hotelu. Stanice vlaku je sice hned na příletech na letišti a doveze nás až k hotelu, jenže v Japonsku je vše obehnané pásy pro slepce. Každý centimetr země, ať už v metru, na letišti, nebo venku na chodníku má nějakou formu retardéru. S batohem nebo taškou přes rameno máte vyhráno, s kufrem na kolečkách vám vše potrvá dvakrát tak dlouho.

Ginza a japonské taxíky

Hotel chvilku hledáme, ale při prvním pohledu do mapky nás chytá kolemjdoucí paní za ruku a vede nás správným směrem. Anglicky sice neumí ani slovo, ale chce pomoct za každou cenu. Jen se usmívá a kýve hlavou. Kýveme také: „arigato gozaimas“.

první noc v Tokiu

Naučit se pár slov v originálním jazyce se v Japonsku vyplácí víc, než v kterékoliv jiné zemi, co jsem dosud navštívila. Angličtinu prostě neovládají, ani tu základní. Učí se jí sice ve škole, ale v praxi se jí odváží použít málokdo. Strach z nedokonalosti jim brání.

Je také dobré mít u sebe nějaké jeny v hotovosti. Většina podniků sice bere kreditky, ale když chcete zaplout do „díry ve zdi“, často je to cash only. Dost mě překvapuje, že po vstupu do restaurace mě místo omamné vůně čerstvých sushi a ramenu uhodí do nosu cigaretový kouř. Japonci kouří hodně, ale na ulici to mají zakázané, zato vevnitř v restauracích tam žádný plošný zákaz neexistuje. Pro ty, co si chtějí zapálit na ulici, jsou k dispozici kuřárny na stojáka.

kuřárna na ulici

v malých uličkách jsou často ty nejlepší restaurace, některé jsou tak malé, že tam musíte být na stojáka:)

Po cestě z večeře míjíme několik skupinek „upravených“ kravaťáků. Být kravaťák je tady vlastně taková uniforma. Oblek tu nosí každý chlap bez výjimky. Stejně tak to mají dámy s podpatky a značkovými kabelkami. Obzvlášť obchodní domy Louboutin, Burberry a Louis Vuitton se tu těší velké oblibě. Podle všeho Japonci tvrdě pracují, dobře si vydělávají, utrácejí za kvalitu a za práci přesčas si pravidelně dopřávají další „přesčas“ v baru. Jestli něco spojuje Čechy a Japonce, tak je to láska k pivu a možná i díky tomu se vám nestane, aby někdo z Japonska nevěděl, kde je Česká Republika (Cheko – vyslovuje se „Čeko“).

první japonská snídaně, po zbytek pobytu jsme většinou snídali pečivo. Japonské pekárny mě hodně bavily:)

první snídaně

Kvůli jet lagu vstáváme super brzo a v 7 hodin už snídám makrelu, tofu, vejce na měkko, nakládanou ředkev a dušenou zeleninu. Ochutnávám ještě trochu kari s rýží, které chutná skoro jako český guláš. Jsem v sedmém nebi. Jdeme se projít k imperiálnímu paláci, který je takhle brzo ráno ještě ochuzen o davy čínských turistů (které se v průběhu naší dovolené ukážou jako nejotravnější a vlastně jediná nepříjemná věc z celého Japonska). Dovnitř ale nemůžeme. Palác se otevírá veřejnosti jen dva dny v roce – 2.ledna na oslavu nového roku a 23.prosince na narozeniny císaře Akihita (letos byly už 83.)

Tokio imperial palace

výhled na město od imperial palace

Po malé (nepatrné) ochutnávce Tokia, kam se ještě vrátíme, se vydáváme do Kyota vzdáleného 460 kilometrů. Cesta Shinkansenem ale trvá jen 2,5 hodiny. Jedeme rychlostí 300 km/h a to je, prosím pěkně, jeden z těch pomalejších modelů. Na delších trasách jezdí vlaky běžně i dvojnásobnou rychlostí. Je to pocit, asi jako když sedíte v letadle, které startuje. Linka mezi Tokiem a Kyotem jezdí kolem hory Fuji, máme ale smůlu protože je zataženo a bílý vrch sopky mizí v mlze.

Shinkansen

Shinkansen

Shinkanseny v řadě

Shinkansen vevnitř

Z mlhy vyjíždíme až chvíli před Kyoto Station. Člověk by tu mohl strávit den až dva jen pouhým nakupováním, objevováním restaurací a pekáren, pozorováním vlaků (Shinkanseny mě prostě fascinují). Dávám si tady své první matcha latté a po zbytek pobytu mé tělo zažívá takový přísun matcha produktů, až se divím, že jsem nezezelenala.

ehm, splachování?

Ještě jsem nezmínila japonské veřejné toalety, se kterými jako turista přijdete velmi často do styku. Nevěřila jsem, že existuje země, kde bych se neštítila odskočit si na toaletách v metru, na nádraží a podobných frekventovaných veřejných místech. Vybavena dezinfekcí v ruce jedné a kapesníčky v té druhé se vždy pomalu plížím do kabinky plna těch nejhorších představ, které se často naplní. Ne však v Japonsku. Absolutní čistota je tu samozřejmostí a celý proces návštěvy toalety je zároveň tak trochu zážitek díky vychytaným hi-tech záchodovým mísám. Člověk tu pomalu potřebuje vysokou školu, aby se mu podařilo spláchnout. Součástí každé toalety je bidet (dva v jednom, vše v rámci jedné mísy) s funkcí navíc pro ženy, fénem (poté, co použijete bidet), vyhřívané toaletní prkénko (zpříjemní váš život o tisíc procent), tlačítko „privacy“, když potřebujete, aby ve vaší kabince hrála hlasitá hudba nebo zvuk vodopádů a zpěv ptáků… K dispozici je také dezinfekce, papírová sedátka a na dámách nechybí speciální sedačky (uvnitř kabinek) pro případné děti dam, které si přišly odskočit, nebo koutek s menším umyvadlem a nízkou mušlí pro malé kluky, kteří přijdou s mámou. Asi věnuji toaletnímu tématu příliš moc prostoru, ale já fakt stála v němém úžasu několikrát denně. Tak by to mělo být! Proč neudělat aktivity, které musíte opakovat několikrát denně, co nejpohodlnější? Na druhou stranu můžete také narazit na díru v zemi (nebo spíš mísu zabudovanou do země), takzvaný „squat toilet“, což je typická toaleta pro asijské země, tu jsem se ale rozhodla nevyzkoušet:).

Pokračujte tady: 

KYOTO

OSAKA +NARA

TOKYO